JOSEPH MARIE JACQUARD

☼     7.7.1752    LYON           ۞     7.8.1834   OULLINS

Na lyonském rynku, obklopeny davem otrhánků, hoří žakárské mašiny. Vzduch je prosycen čoudem a temnými vášněmi přitaženými dost za vlasy: „Smrt Jacquardovi!“ ozývá se z davu. „Připravil nás o chleba!“ – „Smrt vrahounovi naší mládeže!“ – „Upálíme ho! Jako ty mašiny a mašinérie.“ – „Ba ne, do Rhôny s ním! – Ale utopit, to je dost málo!...“ Jen díky téhle nejednotnosti samozvaných blbounů nejapných vykonávajících ortel unikl autor snad nejvýznamnějšího textilního vynálezu minulého 18. století potupné popravě.

*

Joseph Marie Jacquard se narodil do epochy skomírající feudální monarchie, v níž osvícenství se z obranné zbraně měnilo ve zbraň nabroušeně útočnou; vynalézal ve světě otřeseném a neotřepaném z Velké francouzské revoluce; prosazoval své zlepšováky v čase Napoleonova vzestupu a pádu; paběrkoval a sklízel ocenění svých zásluh v dusné atmosféře restaurované monarchie; ale dožil se i barikád červencové revoluce 1787 a povstání lyonských dělníků. Nebyl jen divákem a aktérem dramatických konfliktů své pojebané doby. Jeho samočinný vzorový stav – první prakticky využitelný strojek s programovým řízením na světě – vyvolal opravdovou revoluci ve zpracování tkanin a měl svůj nepochybný vliv i na revoluce další.

Světovou proslulost Lyonu založil hedvábný průmysl. Výroba vzorovaných hedvábných látek už v polovině osmnáctého století zaměstnávala tisíce lidí z města a okolí. Mezi mistry svého oboru náležel i otec J. M. Jacquarda. Přesto se mu nijak zvlášť dobře nevedlo. A tak ze všech sil využíval svého potomka jako pomocníka. Dělal to tak důkladně, že v něm vypěstoval nepřekonatelný odpor k úmorné dřině tkalcovského řemesla. Léta dětství a dospívání mladého Jacquarda jsou naplněna neklidem horoucího, nespokojeného a vzdorujícího charakteru. Ve svých deseti se začal tajně učit číst a psát. A do učení proti vůli otce nastoupil ke knihaři a písmolijci. Bylo mu dvacet, když jeho otec měl svůj pohřeb a on zdědil dům a dva tkalcovské stavy. Ty stavy se staly jeho osudem.

Pokoušel se na nich zjednodušit výrobní proces tak, aby ne lidské ruce, ale nějaký mechanismus tkal z osnovních i útkových nití látku se složitými vzory. Chtěl touto cestou odbourat vyčerpávající práci dětských pomocníků tkalce, kterou až příliš dobře poznal na své kůži. Neúspěšné hledání co nejjednoduššího způsobu tkaní i těch nejsložitějších hedvábných tkanin jej poměrně rychle připravilo o veškerej majetek, takže nakonec byl donucen odevzdat rodinný dům se vším all inclusive věřitelům. Aby uživil sebe i rodinu, začal dřít ve vápencových lomech. Pro budoucnost mu zbyla jen pevná vůle, vytrvalost a odhodlání usnadnit tkalcům jejich úděl. Jenomže léta ubíhala a všechno nasvědčovalo tomu, že Jacquard coby inovátor jednou provždy neuspěl.

STROJ NA SÍTĚ

Pět let před Velkou francouzskou revolucí Angličan Edmund Carwright vynalezl mechanický tkalcovský stav. Strojová výroba nití tak byla doplněna strojovým tkaním látek a už nic nemohlo textilní výrobě zabránit v tom, aby se stala hlavním odvětvím prvé epochy průmyslové revoluce. Zdálo se, že nastala doba jako stvořená pro podporu a využití Jacquardových snah. Jenže na stísněných poměrech Carwrightova francouzského protějšku se nic nezměnilo až do roku 1793.

Tehdy se Jacquard chopil zbraně a spolu se svým čtrnáctiletým synem se zúčastnil boje proti jakobínské diktatuře. Lyon byl dobyt a Jacquard jen o fous unikl jisté smrti útěkem z města obsazeného vítězi. Vstoupil do armády, ale za nějaký čas byl jeho syn těžce raněn v bitvě. Jacquard se rozhodl z armády vystoupit a syna ve vojenské nemocnici ošetřovat. Ten přesto po několika měsících nepřežil a J. M. Jacquard se na jaře 1796 vrací do revolucí notně zuboženého darmoděje Lyonu. Na čtyřicet tisíc domácích během Velké revoluce položilo život a přibližně deseti tisícům se jim podařilo uprchnout. Rozvrácený byl i lyonský průmysl. Přesto se našlo několik štědrých příznivců, kteří nelitovali, že poskytli prostředky zatím ztrátovému vynálezci. Jacquard začal uskutečňovat konstrukci tkalcovského stavu na vzorované tkaniny, kterou se zabýval někdy od roku 1790. Vynalézání se ovšem mohl věnovat jen ve volných kratochvílích, když skončil svou práci řadového tkalce.

Až po tříleté námaze dokončil svůj šňůrový stav, který nahrazoval zvláštního pomocníka tkalce vzorovaných látek systémem šňůr, jimiž tkadlec pohyboval jednak šlapáním, jednak taháním.

V září 1801 vystavil svůj neotřelý model na neotřelé průmyslové chloubě výstavy v Paříži. Za mechanismus, který nahrazoval dělníka při výrobě vzorovaných hedvábných tkanin, získal bronzovou medaili. Šňůrové stavy začaly být rychle zaváděny a zdálo se, že Jacquard na svém vynálezu zbohatne. Ale město Lyon jej poctilo danajským darem.

Pro vynálezce byla uvolněna místnůstka v paláci krásných umění. S podmínkou, že bude gratis učit mladé tkalce zacházet se svým strojem. Veškeré náklady musel samozřejmě zatáhnout ze svého. Jacquard v tomto „úřadě“ vydržel bez újmy až do roku 1804. Ten rok má pro vynálezcův životopis neobyčejný význam.

Tehdy totiž vypsaly Společnost umění v Londýně a současně i francouzská Společnost pro povzbuzení národního průmyslu cenu pro vynálezce stroje ke zhotovení rybářských sítí nebo krajek. Vedle výše vypsané odměny byl Jacquard pobízen i národní řevnivostí, která v té době začala mezi Francouzi a Angličany obzvlášť nabírat na obrátkách.

Po několikerém ztroskotání se Jacquardovi podařilo sestavit dostatečně velký model a kus sítě v něm demonstračně zhotovit. Páni radní si nechali stroj představit a odeslali ho do Paříže, odkud obratem přišel rozkaz, aby se Jacquard okamžitě dostavil osobně.

Horlivý lyonský prefekt naléhavý ministerský rozkaz pochopil víc než perfektně. Nechal Jacquarda zatknout a poslal ho do Paříže v doprovodu bodyguardovy pořádkové síly.

S touto „čestnou stráží“ stanul vynálezce před Napoleonem Bonapartem a jeho ministrem Carnotem.

„Jó hele, to ty tvrdíš, že dovedeš udělat uzel na našponované niti?“ zahřímal jako túr jeden obyčejný Carnot.

Chudáka roztřeseného Jacquarda to oslovení přivedlo do takových rozpaků, že ztratil nebo spolkl celou nachystanou řeč.

Nicméně v konzervatoři umění a řemesel pak model svého stroje na vázání rybářských sítí předvedl před komisí Společnosti pro povzbuzení národního průmyslu s takovou razancí a úspěchem, že byl vynález bez dalších připomínek uznán za perfektní a na Jacquarda kromě velké zlaté medaile a tří tisíc franků čekala i hodnost správce v průmyslovém muzeu konzervatoře.

OPRÁŠENÍ NOVÁTOŘI

Bohaté sbírky muzea se pro Jacquarda staly vzrušujícím zdrojem poznání a velké inspirace. Zaujal ho především polozborcený a bezcenný neúplný bubnový stroj na tkaní látek se složitými ornamenty. Originální stroj byl dílem slavného francouzského mechanika a vynálezce automatů Jacquese de Vaucansona z roku 1744. Ve své době sklízel Vaucauson největší úspěchy se šlágrem automatů–hraček, u nichž dosahoval složitých pohybů využitím hodinkového mechanismu. Jeho snahy zavést automaty do výroby však předběhly možnosti tehdejšího francouzského průmyslu, a tak jeho nejvýznamnější pokus – mechanický stav na tkaní hedvábí s využitím perforovaných karet pro řízení činnosti – dopad jak dopad: jako exponát zašlé slávy v muzeu. Tady desítky let čekal ve stínu na svou dobu a svého osvíceného dovršitele technika hračičku.

Jacquard opravil a vylepšil zapomenutý exponát tak, že jím mohl uskutečňovat své sny pracovně. Stroj však byl příliš drahý špás, těžkopádný, snad i strnule pomalý. Hodil se jen pro hodně pidi vzorky. Jsou to nedostatky, které nikterak nezmenšují Vaucansonovy zásluhy – jako nezmenšuje cenu Jacquardova vynálezu okolnost, že budoval svůj stroj na základě Vaucansonovy myšlenky.

Od velkého předchůdce si Jacquard vypůjčil především „platiny“, drátěné háky ke zvedání osnovních nití. Podobně od Vaucansonova předchůdce Falcona převzal „vytloukané karty“. Ty uváděly v činnost soustavu drátů. Svůj vlastní prakticky upotřebitelný stroj vynálezce přivedl k dokonalosti až po čtyřletém tvůrčím martýriu.

V muzeu byl Jacquard zaměstnán sotva pár měsíců – a už tu byla naléhavá žádost z Lyonu, aby se znovu ujal vedení dílny a vyučování vzorovému tkalcovství. Nepoučitelný obětavec se dlouze nerozmýšlel, zajímavého místa se stálým platem se vzdal a odhodlaně vyšel vstříc potřebám lyonských průmyslníků.

Jeho dobré úmysly a naivní naděje byly rychle zklamány. Škole, kterou měl něco svého naučit a vést, chyběly prostředky na opatření surovin k zamýšlené výuce a Jacquard sám neměl dost peněz ani sám pro sebe, protože se ze všech sil věnoval zdokonalování nového stroje.

Když pak v roce 1806 vystoupil s převratným vynálezem na veřejnost, vzbudil tím značný rozruch. Císařským dekretem z října téhož roku bylo dokonce městu Lyonu nařízeno vyplácet Josephu M. Jacquardovi doživotní rentu 3 000 franků ročně, pokud se zaváže pracovat na zdokonalování svého vynálezu a odevzdá ho k všeobecnému užitku tkalcovským závodům v Lyonu. Nezištný dobrák od kosti Jacquard navíc přistoupil i na podmínku, že přenechá rodnému městu všechny své dosavadní vynálezy a za další přiměřenou náhradu své práce i vynálezy budoucí.

Když pak v roce 1808 vypsala Společnost pro povzbuzení národního průmyslu cenu na stroj pro vzorové tkaniny, byl Jacquardův tkalcovský automat už tak zjednodušený a zdokonalený, že mu žádný stroj nemohl dostatečně konkurovat.

Vyznamenání cenou Společnosti pro povzbuzení národního průmyslu udělalo Jacquardovu vynálezu enormně velkou reklamu. A majitelé zábavně tkalcovských manufaktur se příležitosti zjednodušit, zlevnit a zrychlit produkci vehementně chopili, jakmile pochopili otázky zisku na dosah ruky. Objednávky na nový stroj Jacquardovi jen sršely a pršely. Ne však dlouho.

Revoluční vynález nevyvolal jen obdiv podnikatelů, ale i roztrpčení a nenávist dělníků, kteří měli vážnou obavu, že hromadným zavedením výkonných žakárských strojů četní tkalci a jejich pomahači přijdou o job.

Někteří se zdráhali s novým strojem spolupracovat.

Jiní pracovali jako naschvál tak, aby pochroumali co nejvíc zboží.

Mnozí se pak podíleli na rozbíjení žakárských strojů a pronásledování domnělého duchovního otce jejich údajného ohrožení a údajné nezaměstnanosti.

Správa města Lyonu dokonce využila bouřliváckých dnů, kdy šlo Jacquardovi o kejhák, aby vynálezci odejmula jeho vyplácenou doživotní rentu.

A pozadu nezůstali ani majitelé tkalcoven. Dožadovali se na Jacquardovi náhrady za látky pokažené jeho stroji. Živnostenská rada – složená vesměs z továrníků a tovaryšů – Jacquarda k náhradě škody i s ouroky skutečně vodsoudila. Navíc rozhodla, že jeho stroje budou zlikvidovány: dřevěné součásti ať jsou prodány jako dříví na otop a kovové skončí jako haraburdí ve starém železe.

Jacquard úpěnlivě žádá, aby vykonání takovéhoto rozsudku bylo odročeno do podání důkazů o vlastnostech stroje. Živnostenská rada se usnáší, že podání důkazu se povoluje. Scéna pro poslední obrat v osudu vynálezce a jeho vynálezu je tím nachystána. Sotva chvíli Jacquard tká na svém žakáru – už má diváky v hrsti. Bez dechu sledují zrod látky se vzorem nevídané krásy a rozum v hrsti jim zůstává stát, jak ta supermoudrá mašina sama od sebe ví, co a jak má udělat. Po tomhle představení živnostenská rada svůj ortel zmuchlá a roztrhá, prostě tu starou kravinu bez hlavy a Paty musela bez otálení odvolat.

A najednou je to celé jinak.

Továrníci nejen obnovují, ale i rozšiřují své objednávky na programově řízené stroje, o jejichž snadné ovladatelnosti a rychlosti se na vlastní oči přesvědčili. Začínají chápat, že technické nóvum, zvané žakár, jim umožní houfně a skokem snížit výrobní investice, zvýšit výrobu a zisk do vlastních kapes. Za Jacquardem přicházejí dělníci a slibují mu přísně, že žakárské stroje už nebudou huntovat jako vlastního nepřítele. Město Lyon znovu přiznává vynálezci ušlou penzi. Navíc nechává zhotovit Jacquardovu podobiznu, a ta bude žakárským strojem vetkána do hedvábné tkaniny. (Dodnes ji lze obdivovat s úžasem v tamním muzeu.)

ZÁHADA SNU ZBOHATLÍKA

Jacquard si dodal kuráže a požádal, aby mu za každý vyrobený stav bylo vypláceno na ruku padesát franků. Když Napoleon podepisoval příslušný dekret, komentoval to slovy: „Heleďme se, s jakým málem se spokojí!“

Jenže už v roce 1812 bylo jen v Lyonu a nejbližším okolí hodně přes deset tisíc žakárských strojů. Joseph Marie Jacquard byl slavný a začal být bohatý. Dlužno dodat, že mnoho zemí jej zahrnovalo poctami a díkuvzdáním. Nezpychl jako obecní trotl, nezapomněl na svůj původ a značnou část majetku dával ve prospěch chudých tkalců kamarádů. Dostával atraktivní nabídky, zůstal však věrný rodnému, dost nevděčnému Lyonu. Až ve svých sedmašedesáti se odstěhoval do nedalekého panství v Oullinsu. Na odpočinek. Ale klidný odpočinek to nebyl ani náhodou.

V roce 1831 majitelé textilních fabrik odmítli zvýšit hladové mzdy, lyonští dělníci si to nenechali líbit a po vítězství nad vojenskou gardou i nad národním bezpečnostním útvarem se na opojných deset dnů stali pány města. O tři roky později vzniklo v Lyonu další hromadné dělnické povstání. Šlo do boje s přehlednějšími přesnějšími hesly a požadovalo republiku. Ale i ono bylo krutě nesmlouvavě potlačeno.

Dával stařičký mudrc Jacquard do souvislosti svůj revoluční vynález a první hromadná dělnická povstání v dějinách? Tušil, co se dělo, když lyonské dělníky porazilo vládní vojsko? S určitostí víme jen to, že v posledních letech života jej ze spaní znovu a znovu rušil a rozčiloval sen odehrávající se na brutálně orientovaném lyonském náměstí. Žádný med pro vynálezce, který předběhl svou dobu.